A ještě jednou ztiskové konference věnované očkování. Díky ní se do sdělovacích prostředků(konečně!) dostalo i desatero nejčastějších mýtů o očkování a jejich vyvracení.Možná je četli i rodiče vašich malých pacientů – a budou se vás na ně ptát.Nabízíme vám je v plném znění, protože situace, kdy jsou sdělovací prostředkyna vaší/naší straně, je samozřejmě vhodné využít a hovořit o problematicestejnou řečí. Anebo si je prostě můžete vytisknout a rodičům je dát k dispozicia na přemýšlení...
Mýtus 1: Zavedení plošné vakcinace nemělo vliv navymýcení pravých neštovic.
Během 20. stoletízapříčinily pravé neštovice na celém světě 300–500 milionů úmrtí. Byly jedním znejvíce devastujících onemocnění. Na celosvětovém programu, který vedl k úplnélikvidaci tohoto onemocnění, se podíleli i významní čeští epidemiologové.Poslední případ pravých neštovic byl zaznamenán v roce 1977 v Somálsku, v roce1980 byly pravé neštovice prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací zavymýcené.
Poznámka redakce: MUDr. Šebková na tiskové konferenci upozornila i nanebezpečnost tvrzení antivancinačních aktivistů, že pravé neštovice vymýtilavyšší hygiena a častější mytí rukou. „Kdyby to bylo tak jednoduché, proč sitedy mytí rukou neporadilo s planými neštovicemi, které si s těmi planými co donakažlivosti v ničem nezadají?!“ upozornila na nesmyslnost tvrzení.
Mýtus 2: Zbytečně se očkujeproti vymýceným nemocem.
Lidé se již v našichzemích běžně nesetkávají s infekcemi, proti kterým se očkuje, takže majítendenci význam očkování podceňovat a nabývat dojmu, že je zbytečné. Očkováníje však možné ukončit pouze u nemocí, které jsou vymýceny celosvětově (prozatímjen pravé neštovice). Nemoci, jejichž výskyt se díky očkování podařilo snížitna minimum, nelze podceňovat. Jak ukazují zkušenosti z některých zemí, jakmilese očkování omezí, i dosud ojedinělé infekce se snadno znovu rozšíří. Díkyglobalizaci, migraci i cestování je dnes přenos nemocí mnohem snazší arychlejší.
Mýtus 3: Onemocnění, protikterým se děti chrání očkováním, nejsou závažná.
Vakcíny každoročnězachraňují miliony životů a zejména u dětí se staly nejúčinnějším způsobemsnížení úmrtnosti na závažná infekční onemocnění. S infekcí je vždy spojenoriziko závažných průběhů, komplikací a dlouhodobých následků. Očkování pomáhátato rizika minimalizovat a zdaleka organismus nezatěžuje tolik jako samotnáinfekce a její léčba. Navíc některé očkovací látky stimulují imunitní systémlépe než infekce, a vytvářejí tak účinnější ochranu. Existují onemocnění, protikterým je z hlediska možného závažného průběhu nutné zahájit očkování conejdříve po narození. Mezi ně patří záškrt, černý kašel, tetanus, hemofilováonemocnění, pneumokoková onemocnění nebo například rotavirové průjmy.Nejzávažnější průběhy těchto nemocí jsou zaznamenány právě u dětí do 1 rokuživota. Nejenom z těchto důvodů je sestaven očkovací kalendář tak, jak je dnesdoporučován.
Mýtus 4: Vakcíny mohouvyvolat nemoc, proti které mají chránit.
Po očkování se můženěkdy objevit horečka, nevolnost, ospalost či lokální reakce, jako je otok nebozarudnutí v místě očkování. Tyto případné vedlejší účinky jsou však přirozenýmprojevem aktivity organismu, nikoli onemocnění. Princip očkování není založenna vyvolání nemoci, proti níž se očkuje. Očkovací látka je původci infekce pouzepodobná, a onemocnění tedy nezpůsobuje.
Mýtus 5: Látky ve vakcínách(hliník, rtuť, formaldehyd, antibiotika) poškozují organismus.
S hliníkem se běžněsetkáváme ve vodě, vzduchu i potravě. Hlinité soli jsou přítomné ve vakcínáchkvůli posílení imunitní odpovědi na očkování a podpoře jejich účinnosti.Množství hliníku ve vakcínách je však minimální a nedosahuje ani 1 mg v jednédávce, někdy mnohem méně. V průběhu prvních šesti měsíců života tak dětipřijmou z vakcín přibližně 3–4 mg hlinitých solí. Oproti tomu přibližně 10 mgpřijmou z mateřského mléka, a sušená mléka obsahují dokonce 10–40násobně vícehliníku. Množství hliníku v jedné očkovací dávce je zanedbatelné a neníškodlivé.
Hodně diskusí sezejména v minulosti vedlo o přítomnosti rtuti ve vakcínách. Je třeba rozlišitmezi formou rtuti. Organická rtuť se vyskytuje ve dvou formách, jako methylrtuťa ethylrtuť. Methylrtuť má toxické účinky zejména na centrální nervový systém aledviny. Zbytková rtuť, která může být obsažena v některých vakcínách, je všakethylrtuť, metabolizující se na anorganickou rtuť, která se vylučuje stolicí.Je to podobné jako rozdíl mezi mnohem nebezpečnějším methylalkoholem vporovnání s ethylalkoholem, který bývá běžně konzumován. Dnešní vakcíny obecněrtuť buď neobsahují vůbec, nebo pouze ve zbytkovém množství. Žádná z vakcínzahrnutých v povinném očkování v ČR rtuť neobsahuje.
V souvislosti svakcínami bývá zmiňován i formaldehyd. Některé vakcíny mohou obsahovatzbytkové, bezpečné množství formaldehydu, který se používá při výroběočkovacích látek jako prostředek k potlačení aktivity mikroorganismů nebo kzabránění mikrobiální kontaminace. Formaldehyd jako takový není lidskémuorganizmu cizí, je naopak důležitou součástí lidského metabolismu. Lidská krevobsahuje přibližně 2,5 µg formaldehydu na 1 ml krve. U průměrného dvouměsíčníhodítěte (hmotnost 5 kg a množství krve 85 ml/kg) by se celkové množstvíformaldehydu v krevním oběhu rovnalo přibližně 1,1 mg. Toto množství je nejméněpětkrát vyšší než množství obsažené ve vakcínách (0,2 mg).
Při výrobě některýchvakcín mohou být použita antibiotika, aby bylo zabráněno bakteriálníkontaminaci. Jejich minimální zbytkové množství se pak může objevit vevakcínách. Vědecké studie však ukazují, že tak malé množství nebývá spojeno svýskytem zdravotních obtíží.
Mýtus 6: Je lepší očkovatděti co nejpozději a v co nejméně dávkách.
Včasné zahájeníočkování se odvíjí od potřeby chránit děti co nejdříve po narození. Rizikovážných průběhů nemocí hrozí zejména u dětí v prvním roce života, většinaočkování probíhá proto právě v tomto období. Malé děti jsou vůči infekčnímonemocněním velmi náchylné. Jedna ze složek jejich imunitního systému neníještě plně vyzrálá a je potřeba tuto nezralost posílit očkováním. Současnéočkovací látky dokážou aktivovat zralou část imunity, a tím překlenoutnedostatečný výkon imunity do doby plné zralosti. Na základě vědeckypodložených dat, výsledků klinických hodnocení imunogenity, bezpečnosti aúčinnosti je sestaven očkovací kalendář, který vychází z konkrétní situacevýskytu infekčních nemocí v zemi, z dostupnosti vakcín a z doporučení odborníkůna danou problematiku. Díky velké kapacitě dětského imunitního systému jsouděti schopné odpovídat na kombinované vakcíny nebo současnou aplikaci vícevakcín stejně dobře jako na řadu antigenních podnětů z okolního zevníhoprostředí. Rozložené aplikace antigenů nejsou subjektivně ani objektivněšetrnější a oddalování očkování je zbytečným hazardem.
Mýtus 7: Vedlejší účinky spojené s vakcinací dokazují, že očkování organismuškodí. Nežádoucí účinky vakcín jsou zlehčovány a nejsou dostatečně hlášeny.
Očkování může mítvedlejší účinky, tak jako každý jiný léčivý přípravek. Reakce po očkování mohoumít různý charakter, lehké a střední reakce jsou přirozeným projevem aktivityorganismu. Nejčastěji se projevují zvýšenou teplotou, bolestí nebo otokem v místěvpichu, únavou, neklidem či nevolností. Během pár dní samy odezní. Těžké reakcejsou velice ojedinělé a s neustálým vývojem vakcín jejich výskyt klesá.Povinnost hlášení případných vedlejších účinků všech léčiv, včetně vakcín, jezákonem stanovena pro všechny zdravotnické odborníky. Data shromažďuje v Českérepublice Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Povinnost sbírat,vyhodnocovat a předávat SÚKL oznámené informace o podezřeních na nežádoucíúčinky mají také farmaceutické společnosti. Hlásit nežádoucí účinky však můžekdokoli, kdo se o nežádoucím účinku dozví – prostřednictvím on-line formulářena stránkách www.olecich.cz
Mýtus 8: V ČR je příliš mnoho povinných očkování, očkování by mělo býtpouze dobrovolné. Nepovinné očkování není důležité. Kdyby důležité bylo, byloby povinné.
Význam povinnýchočkování je pro prevenci onemocnění, proti kterým jsou namířena, zcela zásadní,proto jsou tato očkování povinná. Stát povinným očkováním vymáhá odpovědnéchování jednotlivců vůči svému zdraví i vůči zdraví spoluobčanů, včetně těch,kteří ze zdravotních důvodů nemohou být očkováni. Povinné očkování lzepřirovnat k pravidlům silničního provozu, která jsou rovněž daná zákonem. Tenvyžaduje po řidičích určitá pravidla, která vedou k ochraně zdraví a života samotnéhořidiče, ale i dalších účastníků silničního provozu. Nedodržování těchtopravidel je trestné. S očkováním je to velmi podobné. Stát vymáhá po svýchobčanech, aby chránili zdraví své i zdraví svých spoluobčanů.
Povinné je u násočkování proti devíti onemocněním – záškrt, tetanus, černý kašel, dětská obrna,žloutenka typu B, onemocnění vyvolané bakterií Haemophilus influenzae typu B, spalničky, zarděnky a příušnice.Vedle těchto onemocnění je řada dalších nemocí, proti kterým existuje očkování„pouze“ doporučené. Mohou být však velmi závažné. Jsou to například onemocněnízpůsobená pneumokoky, meningokoky nebo lidským papilomavirem a další. I některéz těchto vakcín jsou plně či částečně hrazeny ze zdravotního pojištění nebospeciálních preventivních programů.
Mýtus 9: Očkování není proděti bezpečné, vakcíny nejsou dostatečně testovány.
Dětské vakcíny,obdobně jako všechny nové léky, procházejí velmi přísným preklinickým aklinickým hodnocením. Předtím než se vakcína dostane na trh, a tedy kpacientům, absolvuje několik fází testování. Během nich je ověřována jejíbezpečnost, kvalita i dávkování. V první fázi klinického hodnocení (desítkydobrovolníků) se sleduje bezpečnost nové očkovací látky. Je-li bezpečnostprokázána, přistupuje se k druhé fázi hodnocení (stovky dobrovolníků), kde sekromě bezpečnosti hodnotí také schopnost stimulovat imunitní systém. Jsou-livýsledky přesvědčivé, pokračuje se ve třetí fázi klinického hodnocení (tisíceaž desetitisíce dobrovolníků), kdy je kromě bezpečnosti a stimulace hodnocenazejména klinická účinnost, tedy porovnání výskytu onemocnění u očkovanýchversus u kontrolní, neočkované skupiny osob. Na základě údajů ze všech fázíhodnocení se posuzuje možnost registrace na národní (Státní ústav pro kontroluléčiv – SÚKL), nebo častěji na evropské úrovni (Evropská léková agentura –EMA). Vakcíny jsou hodnoceny na větším počtu dobrovolníků a po daleko delšídobu (často několik let) než řada ostatních léků a léčivých přípravků.Frekvence nežádoucích účinků po očkování je pozorně sledována i v obdobíběžného používání.
Mýtus 10: Očkovací látkyvyvolávají autismus.
Tvrzení o souvislostimezi očkováním a autismem pochází ze studie britského gastroenterologa AndrewaWakefielda publikované v letech 1993–1998. Studie byla prošetřována britskoulékařskou komorou (General Medical Council). Po třech letech důkladnýchnezávislých výzkumů byla studie označena za podvrh, její autor byl usvědčennejen z falzifikace, ale také zneužití mentálně postižených dětí. Následně bylvyškrtnut z registru lékařů a byla mu odejmuta lékařská licence.