Zkraje září uspořádal Couplii fond ochrany vztahu a rodiny, nadační fond & ELA – Employer Life Assistant v Karlových Varech konferenci Děti pod tlakem: duševní zdraví, vztahy a bezpečí ve školách. U jednoho stolu se sešli lékaři, psychologové, psychiatři, adiktologové, zástupci Národní protidrogové centrály, pedagogové, ředitelé škol, představitelé státní správy, Hospodářské komory ČR i firem. Ne aby si každý odprezentoval svůj obor a problém, ale aby společně hledali, co je potřeba udělat dříve, než bude třeba řešit následky. V diskusním panelu „Závislosti a digitální svět: Jak poznat problém včas a správně reagovat?“ vystoupila i předsedkyně naší odborné společnosti MUDr. Alena Šebková.
Jedním z hlavních sdělení diskuse bylo, že samotné užití určité návykové látky nebo množství času stráveného na internetu ještě nevypovídá vše o závažnosti problému. Důležitější je sledovat, proč dítě dané chování vyhledává a jak ovlivňuje jeho každodenní život. Varovným signálem je především situace, kdy se bez dané látky či chování dítě již nedokáže obejít a začíná jimi nahrazovat jiné způsoby zvládání problémů.
Velká pozornost byla věnována alkoholu. Podle všech diskutujících jeho rizika u dětí a dospívajících zvyšuje především vysoká společenská tolerance, snadná dostupnost a skutečnost, že děti často přebírají vzorce chování od dospělých. MUDr. Šebková na základě zkušeností z ordinace PLDD mj. uvedla: „Máme k dispozici manuál krátké intervence a v něm i několik všetečných otázek. Když se podle nich ptám třináctiletých dětí, zda už ochutnaly alkohol, téměř 100 % odpoví, že ano. Alarmující je zjištění, z čích rukou alkohol dostaly – z rukou rodičů.
Ta tolerance alkoholu ve společnosti je prostě vysoká a děti to vidí a vědí.“ V diskusi proto také zaznělo, že pití a obecně užívání návykových látek by nemělo být prezentováno jako samozřejmá či nezbytná součást dospívání.
MUDr. Šebková také upozornila na to, že potrestání dítěte za užití alkoholu nebo tabáku příčinu problému neřeší, je třeba především zjistit, jak se dítě k látce dostalo, kdo mu ji poskytl a proč ji užilo.
V části diskuse věnované digitálním technologiím bylo konstatováno, že většina dětí podle odborníků závislá není a počet hodin strávených on-line sám o sobě není vhodným měřítkem problému. Důležité je, zda dítě udržuje vztahy, má další zájmy, rozvíjí se a zvládá běžné povinnosti. Úplné odříznutí od on-line prostředí navíc může být kontraproduktivní, protože digitální svět je dnes přirozenou součástí sociálního života mladých lidí.
Účastníci se zároveň shodli, že prevence nemůže stát pouze na zákazech a sankcích. Děti potřebují jasné a srozumitelné hranice, ale zároveň bezpečné prostředí, v němž mohou o problémech mluvit a požádat o pomoc. Důležitou součástí prevence je proto také rozvoj schopnosti zvládat stres, negativní emoce či obyčejnou nudu bez potřeby okamžitého úniku k návykové látce nebo digitálnímu podnětu.
Velká část diskuse se věnovala i roli školy. Učitel nemá dítě diagnostikovat, měl by však být schopen zachytit změny v chování, školním výkonu či vztazích a vědět, na koho se obrátit. Školy by proto měly mít prakticky využitelné a pravidelně aktualizované krizové plány a neměly by čekat s jejich použitím až na okamžik, kdy problém skutečně nastane.
Za zásadní podmínku účinné pomoci označili účastníci spolupráci rodiny, školy, dětského lékaře, psychologa, adiktologa, psychiatrických a sociálních služeb. Právě jejich nedostatečné propojení, legislativní překážky při sdílení informací a rozdíly v dostupnosti služeb mezi jednotlivými regiony dnes patří k nejslabším místům systému.
Ovšem jak upozornila MUDr. Šebková, ne každé dítě s psychickými obtížemi má psychiatrickou diagnózu. Není proto správné vytvářet dojem, že mezi dětmi existují zástupy psychiatricky nemocných. Často jde spíše o psychickou nepohodu nebo obtíže, se kterými si dítě neumí poradit. Praktický dětský lékař může poskytnout v takovém případě pomoci ještě před návštěvou specialisty. Vzhledem k nedostatku dětských psychologů, psychoterapeutů a psychiatrů se část časné intervence přesouvá i do ordinací PLDD, kteří mohou začít pracovat nejen s dítětem, ale i s rodinou. Někdy několik konzultací pomůže problém lépe rozkrýt ještě před předáním do specializované péče.
