Na programu 12. kongresu primární péče nechyběl ani letos blok s právní problematikou. O čem byl tentokrát? Na otázky redakce Newsletteru odpovídá Mgr. Jakub Uher.
Lékaři hodně diskutují o dopadech GDPR (general data protection regulation) – normy EU, která stanoví nová pravidla ochrany osobních údajů. Ta začne platit od května 2018 a měla by nahradit dosavadní zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Kolem této věci existuje celá řada mýtů a pověr, je zde i spousta „výhodných“ nabídek různých firem a podobně. Jak je to tedy s GDPR doopravdy?
Je to tak, že po stránce věcné, tedy jak mají lékaři pracovat s osobními údaji pacientů (včetně jejich ochrany), se prakticky nic nemění. Pokud lékař postupoval v souladu se zákony doposud, tak nemusí nic měnit. Pravda je, že GDPR s sebou nese novou administrativní povinnost, protože lékař má mít nově zpracován materiál, ve kterém je popsáno, s jakými údaji pracuje, na jakém základě, jaká to má rizika apod. V rámci naší přednášky tady na kongresu byli praktičtí lékaři informováni o tom, že od sdružení tento vzorový materiál dostanou k dispozici, a jsem přesvědčen, že si jej budou schopni bez větších problémů upravit na podmínky své ordinace – praxe praktiků se až tak zásadně neliší – a je tedy zbytečné investovat relativně vysoké částky a nechávat si tuto agendu zpracovávat externě.
Ve své prezentaci jste zdůraznil, že reálným aktuálním problémem je poslední novelizace zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, která podstatným způsobem změnila poskytování pracovně lékařské péče registrujícími praktickými lékaři. V čem je
problém?
Doposud bylo jasné, že registrující praktický lékař mohl posuzovat zdravotní způsobilost u prací v kategorii první. To je ta nejméně riziková kategorie práce – například administrativní činnost, učitelé a podobně. Nově platí, že registrující praktik nemůže posuzovat u všech prací v kategorii první. Pro lékaře je ale zásadní obtíž v tom rozlišit, kdy vůbec mohou a kdy nemohou posouzení provést. Dříve prostě viděli na žádosti kategorie první a věděli, že posoudit mohou.
Uvedu příklad – nově nemohou například posuzovat práci, jejíž součástí je činnost epidemiologicky závažná, což je třeba nakládání s potravinami. Takže mají-li na žádosti o prohlídku uvedenu práci „prodavač“, měli by správně chtít doplnit čeho, protože prodavače bot posoudit mohou, ale prodavače zeleniny už nikoli. Velké problémy jsou v praxi zejména s řidiči referenty – tedy například obchodními zástupci či úředníky, kteří při práci jezdí sami osobním autem. Ty také posoudit nemohou.
V poslední době řešíme řadu dotazů od lékařů, kteří žádají o posouzení, co mohou a co ne – např. středoškolského učitele nikoli, ale učitele na vysoké škole již ano. A také řešíme stížnosti řady zaměstnavatelů, kteří nejsou schopni pochopit, proč jim to najednou praktici nechtějí posoudit, když doposud to dělali. Po pravdě, vzhledem k tomu, že samotnému mi důvod změny – mírně řečeno – uniká, tak se mi to doktorům značně obtížně vysvětluje..
Asi za celkově nejvýznamnější jste v prezentaci označil dopady loňské novely zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta.
Ministerstvo si přes výhrady a připomínky do zákona prosadilo celou řadu zmocnění k vydání prováděcích vyhlášek. Bohužel ani zákonodárci nebyli důslední a nevyžadovali dodržení legislativních pravidel, podle kterých by při předkládání návrhu zákona měly být připraveny i návrhy prováděcích vyhlášek. Výsledek je to, že zatím ministerstvo nevydalo ani jednu.
Za úplně zásadní pokládám to, že neexistuje žádný vzdělávací program pro vzdělávaní lékařů zařazených do předatestační přípravy po 30. 6. 2017. A není ani žádné akreditované zařízení pro vzdělávání těchto lékařů.
Co to znamená v praxi?
Podle zákona musí vzdělávání probíhat na akreditovaném pracovišti – a to žádné v ČR není – a v aktuálně platném vzdělávacím programu – a ten pro žádný obor nebyl ministerstvem vydán. Praxe je tedy taková, že lékaři zařazení do vzdělávání – a platí to pro všechny obory – po loňském 30. červnu se domnívají, že vykonávají předatestační praxi na pracovištích oprávněných vzdělávání provádět. Zařízení se starou akreditací, kde se tito lékaři školí, se zase domnívají, že poskytují předatestační vzdělávání, resp. praxi. Ani jedno není pravda, protože předatestační praxi je možné vykonávat pouze dle platného vzdělávacího programu, a ten není, a praxi lze absolvovat pouze v zařízeních akreditovaných na nový obor, a takové v ČR neexistuje a ani nemůže existovat. Zařízení, kde se lékaři „školí“, se domnívají, že mohou vzdělávání poskytovat, a to také není pravda, protože tato zařízení jsou oprávněna uskutečňovat vzdělávání pouze pro lékaře zařazené do vzdělávacího programu před 1. červencem 2017. Tedy vzdělávají neoprávněně, resp. nevzdělávají.
Problém se netýká pouze lékařů zařazených do předatestační přípravy před 30. 6. 2017, neboť ti mohou podle přechodných ustanovení dokončit své vzdělávání dle dosavadního programu na pracovištích s akreditací vydanou postaru. V situaci, kdy je stále diskutován nedostatek mladých lékařů, odchody do ciziny apod., mi přijde zcela nepochopitelné, že ministerstvo – míním zejména odbor vědy a vzdělávání, do jehož gesce celá nepovedená novela zákona i vydání prováděcích vyhlášek spadá – připustilo, aby tento stav vůbec nastal. Přitom nebyl až takový problém to ošetřit v přechodných ustanoveních v zákoně, nebo připravit vzdělávací programy tak, aby byly vydány bez prodlení po novelizaci zákona.
Je docela tristní, a ty případy se množí, když se na mne obracejí lékaři, kteří mají zájem vyškolit mladého kolegu, a ptají se co mají dělat. Často jde o oblasti s nedostatkem praktiků – z poslední doby mám hned tři případy z Ústeckého kraje, kde tento problém je docela závažný. A já jim bohužel musím sdělit, že jim neumím pomoci, protože bez akreditace nemohou legálně školit abez vzdělávacího programu to taktéž nelze. Prostě dokud ministerstvo nevydá nový vzdělávací program a neumožní pro něj získat jejich pracovišti akreditaci, tak to nemá řešení...
Tomáš Polák