Studie: Otřesy mozku při středoškolském sportu

Zajímavou perličku jsme pro vás našli v on-line vydání časopisu Pediatrics z 14. října t. r. Ačkoli studie, kterou se svými kolegy provedl Dr. Zachary Y. Kerr, PhD, MPH, z University of North Carolina v Chapel Hill, popisuje situaci mezi středoškoláky v USA a díky tomu v ní figurují i sporty, které si v Evropě masovou popularitu nezískaly, celkové závěry jsou obecně rozhodně hodny zamyšlení.

Autoři studie studovali epidemiologii otřesů mozků utrpěných americkými středoškoláky v průběhu pěti školních roků (od podzimu r. 2013 do léta r. 2018). Sledováno bylo 20 sportů – od kontaktních přes ty s omezeným kontaktem až po vysloveně nekontaktní. V případě chlapců se jednalo o americký fotbal, wrestling, fotbal, basketbal, baseball, přespolní běh, lední hokej, lakros, plavání a atletický víceboj. U dívek byly vybranými sledovanými sporty volejbal, fotbal, basketbal, softball, přespolní běh, hokej, lakros, plavání a atletický víceboj. Zahrnut byl také cheerleading, tzv. roztleskávačky.

Ve sledovaném období bylo v uvedených 20 sportech identifikováno 9542 úrazů definovaných jako diagnostikovaný otřes mozku, ke kterému došlo během organizovaného tréninku nebo soutěže a který vyžadoval lékařskou péči.

Nejvyšší míra výskytu otřesu mozku byla (nepřekvapivě) u chlapců zachycena při americkém fotbalu (10,4 na 10 000 osob exponovaných danému sportu) a u dívek při fotbalu (8,19/10 000), následoval lední hokej chlapců (7,69/10 000).

Naopak nejnižší míra výskytu otřesu mozku byla spojena s přespolním během chlapců (0,06/10 000) i dívek (0,13/10 000) a s chlapeckým atletickým vícebojem (0,17/10 000).

Když vědci zkoumali mechanismus, kterým k otřesu došlo, zjistili, že v 62,3 % to byl důsledek kontaktu s jinou osobou následovaný kontaktem s povrchem (17,5 %) nebo s vybavením sportoviště (15,8 %).

Téměř ve všech sledovaných sportech k otřesům mozku docházelo více při soutěžích než při tréniku (63,7 % všech otřesů mozku) a přibývalo jich s blížícím se koncem utkání/závodu a v závěru sezonní série závodů/ligy. Pouze roztleskávačky utrpěly sledované úrazy více při tréninku než při svém vystoupení (3,6 vs. 2,2 na 10 000). Autoři se domnívají, že to může být důsledek skutečnosti, že cheerleeding není ve všech státech uznáván jako samostatný sport, proto i tréninky probíhají často živelně, v nevhodném prostředí, bez přítomnosti profesionálních trenérů i zdravotního dohledu.

Co ze zmíněné studie je přenositelné i mimo prostředí amerického středoškolského sportu? Třeba zjištění, že míra otřesů mozku utrpěných při sportu byla statisticky významně vyšší u dívek než u chlapců (3,35 vs. 1,51/10 000 AE; poměr míry úrazovosti [IRR] 2,22). Dívky také při sportu častěji než chlapci utrpěly otřes mozku opakovaně (9,3% vs. 6,4%; IRR 1,44).

Mezi možnými vysvětleními tohoto rozdílu podle autorů figurují již v minulosti literárně popsané rozdíly mezi pohlavími v ochotě přiznávat úrazy, ve stavbě krčního svalstva, krevním zásobení mozku a hormonální regulací.

Dr. Kerr a jeho spolupracovníci se domnívají, že výsledky studie podnítí změnu organizace soutěží a závodů i rozvoj lepších tréninkových strategií spojených s mj. s rozvojem takových pohybových stereotypů, které riziko úrazu u sportujících středoškoláků sníží. Zavedení lepších tréninkových metod se ostatně ve studii pravděpodobně již částečně projevilo, a to u chlapců věnujících se americkému fotbalu. Míra otřesů mozku utrpěných v průběhu utkání sice během 5 let sledování stoupla (z 33,19 na 39,07/10 000), ale při tréninzích naopak klesla (z 5,47 na 4,44/10 000 AE).


Jan Kulhavý

(zpracováno podle Pediatrics on-line 14. října 2019)